Tetřívci na konci mlhy

Strana 56

Za tisíce let od poslední doby ledové našla naše příroda vhodné algoritmy soužití flóry a fauny, aby bylo vše v rovnováze. Pak se přemnožil člověk. Jeho zásahy můžou být pro přírodu fatální a nenapravitelné. Typickým příkladem je Krušnohoří.

To, co fungovalo věky, najednou fungovat přestalo. Platí to prakticky všude, ale tady,
v Krušných horách, snad ze všech oblastí naší republiky nejvíc. Lidé se sem dostávali postupně. Do konce středověku zůstávali v podhůří. Pak přišla první vlna, kdy se člověk vydal do hor za rudami stříbra, mědi, cínu a nakonec i wolframu. Rozbíjel a drtil krušce, tedy hroudy nerostu, aby se dostal ke kovu. Od té doby mají tyto hraniční hory své jméno. Další vlna využívání zdejšího bohatství přišla v minulém století. Hnědé uhlí sem možná přineslo nějaké peníze, ale platila je vlastně zdejší příroda. Teď, v listopadu, uprostřed bývalých rašelinišť nedaleko někdejšího Cämmerwalde, později Zinnwaldu a nyní Cínovce, není žádná člověkem způsobená devastace vidět. Není to ovšem tím, že by tato část hor byla jeho zásahů ušetřena, spíše naopak, ale vše pokrývá sníh, led a nad nimi milosrdný příkrov husté mlhy – tak husté, že by se dala krájet. My tady však nehledáme pařezovou chaloupku, ale místo pro život tetřívka obecného.

Stopy v rašeliništi
„Pozor na to, kam šlapete, opatrně, půda ještě nestačila zamrznout a pod námi je rašeliniště,“ vyzývá k opatrnosti průvodce, který se proplétá podrostem mezi ledem pokrytými smrky a zakrslými jeřáby. Jdeme pokud možno v jeho stopách, někde je podklad podezřele měkký. Jeden neví, jestli se má koukat po rozhoupaných větvích ve výši hlavy, nebo pod nohy. Roztěkanost se nevyplatila. Žbluňk, šplích – a hnědá, bahnitá voda stříká do výšky, zimní výstroj do terénu od nejmenované specializované firmy však naštěstí vše zachraňuje. Pomocných rukou netřeba, můžeme jít dál. Jan Werich v pohádce Byl jednou jeden král dopadl daleko hůře, ten tam zajel až po prsa. V téhle mlze drobná vada na kráse v podobě bahnitých skvrn na kalhotách vidět stejně nebude. Konečně dorážíme k cíli cesty. Mezi sněhem se klikatí stružka a nad malou dřevěnou hrází se pak rozlévá do miniaturního jezírka. Přes dřevěný přepad crčí pramínek vody, aby o kus dál napojil podobné jezírko se stejnou nízkou dřevěnou hrázkou. Vypadá to tak trochu jako kdyby si tu hrály děti na Vltavskou kaskádu – Slapy, Štěchovická a Vranská přehrada. Ale jenom napohled. Tyto hráze jsou jen malým dílem pro člověka, ale obrovskou věcí pro místní populaci tetřívka obecného.

Jedině čtyřkolkou
Cesta sem, na Cínovec, byla menším dobrodružstvím. Proudy vody před Středohořím, liják postavil neprůhlednou clonu mezi silnicí, měnící se postupně v dálnici a okolními kopci, o Milešovce se dovídáme jen z nápisu na mizerně viditelné ceduli. Za Teplicemi sněží, výše sice přestává, ale na silnici přes Dubí už leží takových deset patnáct centimetrů mokrého sněhu. Nemít auto s pohonem na všechny čtyři, asi to vzdáme. Jako mnoho dalších, o čemž svědčí liduprázdná vietnamská tržnice, na níž pouze pracovité postavičky ve špičatých kloboucích shrnují sníh na hromadu v očekávání, že snad nějaký ten „ostdojč“ kupec i v tomto počasí zamíří na nákup přes Krušné hory. Na namířený fotoaparát reagují asi jako vosí hnízdo na vstrčený klacík, ale nejsou naším cílem; jedeme dál, krokem vzhůru. Tam nás čeká jediná změna – sněžení ustává, zato mlha houstne. Místo srazu v místním hotýlku nacházíme jen díky mobilní komunikaci, dveře lákající do tepla pak podle vyšlapané cestičky. Čeká nás především horký čaj a pak informace o projektu, který by měl během příštích desetiletí do této lokality vrátit rovnováhu mezi mizející populací tetřívka a jeho přemnoženými lovci.

Nápad od plynařů
Prapůvod tohoto setkání v podzimním nečase by zřejmě nikdo nehledal u společnosti RWE Transgas Net. Jak její název napovídá, firma zabezpečuje mezinárodní přepravu zemního plynu přes Českou republiku do zemí západní Evropy i jeho vnitrostátní přepravu pro regionální plynárenské společnosti. Jak jinak než plynovodem. Tam, kde vede potrubí, je ochranné pásmo, kde se nesmí stavět; příroda pak má v tomto pruhu doslova volné pole působnosti. Vzhledem k tomu, že lidé ve vedení RWE Transgas Net měli a mají k přírodě kladný vztah, dali hlavy dohromady a řekli si, proč tedy přírodě nepomoct ještě jinde. Vzniklo několik projektů, mezi nimi ten na záchranu populace tetřívka v Krušných horách, konkrétně ve třech vybraných lokalitách rašelinišť v takzvané ptačí oblasti Východní Krušné hory. Jeho cílem je revitalizace rašelinišť, a tím i záchrana populace velmi ohroženého tetřívka obecného. Tenhle mezi myslivci a labužníky oblíbený pták má své zvláštní nároky na prostředí, kde žije. Potřebuje mít dostatek potravy, tedy hlavně různých bobulí, a pak místo k hnízdění, kde bude mít dostatečně široký přehled o případných predátorech. Má tedy rád vřesoviště, slatiny, lesní paseky a také rašeliniště.

Ještě před sto lety bylo jen v Čechách uloveno téměř devět tisíc kusů tohoto chutného ptáka. Dnes je v Krušných horách, v nejpočetnější populaci tetřívka u nás, evidováno pouhých tři sta až tři sta padesát samců. Počítá se podle nich, protože je lze díky hlasovému projevu lépe spočítat. Člověk totiž před časem začal místní rašeliniště vysoušet, aby mohl vysázet rychle rostoucí smrk. Výsledek této snahy se dostavil rychle. Retenční schopnost lesa je menší než u rašeliniště, do údolí začalo stékat více vody, než stačila pojmout koryta potoků. Stromy, které tu na volném prostranství v kyselejší půdě konečně vyrostly, byly pokroucené větrem a zakrslé, tudíž v dřevozpracujícím průmyslu těžko použitelné. Navíc začal mizet tetřívek. Před létajícími dravci ho nový porost neochránil, naopak, všežravá prasata či přemnožené lišky se k němu mohly dostat naprosto nepozorovaně. Ubylo i potravy, kterou se živí. Načas ho zachránil úbytek lesů poznamenaných emisemi. Jejich ochrana znamenala nový ústup ptačí populace. To se teď má změnit.

Zatím patnáct kusů
Na záchranu cenných krušnohorských rašelinišť si společnost RWE Transgas Net v rámci projektu Blíž přírodě musela přibrat několik spojenců – Hydrogeologickou společnost, Institut aplikované ekologie Daphne ČR a občanské sdružení Ametyst. Letos začaly přírodovědecké průzkumy a hydrogeologické studie. Jejich výsledek byl pochopitelný.
Tetřívka obecného zachrání obnovené prostředí rašelinišť, to pak zabrání odtoku vody. Kanály, které kdysi oblast vysoušely, musí dostat hráze. Aby bylo vše co nejšetrnější k životnímu prostředí, vydají se do tetřívkova hájemství na jejich instalaci co nejmenší skupinky lidí, a to v době, kdy nebudou rušit jeho rodinný život. Navíc musejí být hráze z přírodního materiálu, který se po čase sám rozpadne a stane součástí rašeliniště.
Volba padla na dřevo, které poskytly Lesy ČR z probírek lesů v okolí. Do všech tří sledovaných oblastí by mělo přijít na šest set nových hrází o velikosti mezi dvaceti až dvěma sty centimetry. Ondřej Volf z občanské společnosti Ametyst popisuje, že taková stavební miničeta čtyř lidí dokáže za den umístit tři takové vodní přepážky. Do rychlého příchodu zimy se jich podařilo nainstalovat zatím patnáct, v příštím roce jich tady, u Cínovce, bude dalších sto čtyřicet. Musejí něco stihnout do března, což asi kvůli počasí hrozit nebude, pak můžou do terénu nastoupit zase až po prázdninách.

Počkáme si desítky let
Umístění překážek navrhla Hydrogeologická společnost. Její zástupkyně v tomto projektu Gabriela Hofmannová říká, že až se dřevo hrází rozpadne, koryto uměle vytvořených odtoků bude už natolik zaneseno materiálem, že přestane být funkční. To by sice šlo vyřešit i zasypáním třeba dovezeným štěrkem a pískem, k tomu však by byla potřeba těžká technika, a tu, jak Gabriela Hofmannová potvrzuje, tady, v chráněné oblasti, nejenže nelze nasadit, ale způsobila by více škody než užitku. Už teď, hned při postavení nové hráze, tomu její konstruktéři napomáhají třeba tím, že do naplňujícího se jezírka naházejí větve a vůbec organické zbytky z okolí. Ty se budou pomalu rozkládat a jednou z nich bude také rašelina.
Hráze navíc pomohou zaplavit vodou okolí. Tím vytvoří dobré půdní podmínky pro vhodné rostliny, a naopak pomalu vytlačí ty, jež sem před lety zcela nevhodně vysadil člověk. Jiří Mejsnar z Institutu aplikované ekologie Daphne potvrzuje, že snaha o zvýšení těžby dřeva stojí na počátku zdejších problémů. „Jakmile rašeliniště zmizelo, zjistilo se, že je potřeba k zachování tetřívčí populace,“ připomíná Jiří Mejsnar. „Teď potrvá dvacet třicet let, než se ráz zdejší krajiny obnoví.“

Jen praskot větví a stromů
Říká se, že lépe, než desetkrát slyšet, je jednou vidět.
Vydáváme se tam, kde jsme byli na začátku tohoto povídání – do rašelinišť. Snadno se však řekne, hůře udělá. Z hotýlku, kde jsme si povídali, je to trochu delší cesta, bereme tedy auta. Ti, kteří první hráze nainstalovali, k nim pochopitelně znají cestu, a tak jede první Ondřej Volf z Ametystu. Ostatní se budou držet za ním. Mlha je snad ještě hustší, než když jsme přijeli. Pomalu vyjíždíme. V Dubí, kde pořád leží vrstva rozmoklého sněhu, zjišťujeme, že koncová světla vozu před námi patří někomu zcela jinému. Vracíme se a mobily všech zúčastěných nechávají operátory značně vydělat. Padá návrh, ať se všichni účastníci mlžného výletu sejdou na místním kruhovém objezdu a krouží. Až budou všichni, vyrazí za vedoucím. Konečně se povedlo. Jedeme po silnici s bílým, nenarušeným povrchem a Ondřej Volf vypráví, že tu v létě projedou stovky vozů denně. Teď je tu jen naše malá výprava za hrázemi, jež mají zachránit tetřívka. Napravo od cesty to vypadá, že se rašeliništi daří, plochy temné vody mezi sněhem vypadají jako obrovská kožešinová předložka z dalmatina. My jdeme na opačnou stranu, kde má staronové rašeliniště teprve vzniknout. Peripetie cesty jsme již popsali. Hráze opravdu fungují. Televize natáčejí, fotografové fotí s nasazením vlastních suchých nohou. Krajina vypadá v mlze neskutečně a každý z nás si asi dovede představit problém, kdyby náhodou poodešel o kus dál, a nevěděl, kudy zpět. Rozbahněné stopy zpátky k silnici však vedou spolehlivě. Stačí ale popojít dál od odstavených vozů a svět se promění v království, v němž malá holčička Gerda hledá bratříčka Káje. Nasloucháme – žádné bublání tetřívků slyšet není, zato odněkud ve víceméně pravidelných intervalech můžeme zaznamenat praskot větví a stromů, které už nevydržely tíhu ledového příkrovu. Mlha všechno halí do tajemného hávu. Až se na jaře s konečnou platností zdvihne, bude snad jasněji i ohledně osudu tetřívka obecného. *

Foto popis| Tetřívek obecný přežívá zimu díky bobulovinám, které do jeho životního prostředí patří. Zároveň mu zdejší porost umožňuje včas zahlédnout predátory
Foto popis| Ledové sevření, do něhož se dostaly stromy i rašeliniště Krušných hor ještě před příchodem zimy, dočasně zastavilo budování dalších chystaných hrází
Foto popis| Úsměv Jiřího Mejsnara patří spíše těm, co zapadli do rašeliny, než hrázi, která se plní napadaným materiálem, který tak umělé koryto jednou zcela zaplní
Foto autor| Foto: Ivan Verner (3), Profimedia.cz (3)